BYLINKOVÉ PRAKTIKUM
Chcete se s bylinami seznámit, rozumět jim a vědět jak je co nejjednodušeji používat? Propojit teorii s praxí?
Máte pár možností:
- Přednáška – můžete si vybrat z témat níže a objednat si mě na jednu přednášku
- Přednáškový cyklus – do vaší firmy, centra, knihovny, školy a dalších institucí budu docházet pravidelně jednou měsíčně vždy s jedním tématem
- Individuální skupinky – pokud jste skupinka (min 3 osoby) nadšená do bylin a přírodní domácí léčby neduhů, které nás během roku potkávají, můžete si domluvit společný termín a objednat si mě
TÉMATA PŘEDNÁŠEK:
ÚVOD DO BYLINKOVÁNÍ
DOMÁCÍ BYLINNÁ LÉKÁRNIČKA
BYLINKY PRO NAŠE NEJMENŠÍ
ŽENSKÉ BYLINY A LUNÁRNÍ CYKLUS
EMOCIONÁLNÍ CENTRA A BYLINNÁ ROVNOVÁHA
DETOXIKACE A BYLINY
MUŽI A BYLINY
BYLINNÁ PÉČE O KLOUBY A SVALY
[cf7lightbox form_id=“807″ title=“REGISTRUJTE SE!“]
Masáž se v ajurvédě vysoce cení. Je doporučovaná jako
každodenní praxe. Stejně jako ke každému dni náleží jídlo a spánek, měla
by být jeho součástí také masáž a vylučování odpadních látek.
Ajurvédská masáž se liší od jiných zdůrazňováním určitých částí těla a
posloupností jednotlivých masážních postupů. Velký důraz se klade na
masáž hlavy a také chodidel.
Posloupnost ajurvédské masáže:
začíná se na spodní polovině těla, aby došlo k celkovému uvolnění.
Pracuje se na chodidlech, tím se tělo připraví na masáž trupu. Pak
následuje práce s horní polovinou těla a pažemi. Po dokončení této části
následují ramena a nakonec hlava. Tato posloupnost dodává tělu
systematicky energii, uvolňuje a zároveň umožňuje znásobit účinky
masáže.
Ajurvéda věří, že bolest vzniká tehdy, když váju
(prvek vzduchu) nemůže volně proudit v sirách, kanálech sloužících k
jeho pohybu. Masírováním se vytváří teplo, jež napomáhá rozpínání a
pohybu plynů v těle. Cirkulace váju v sirách zmírňuje napětí a redukuje
bolest.
Masáž také podporuje hlubší a přirozenější rytmus
dýchání, uvolňuje svaly, kosti, nervy a celé tělo. Napomáhá trávícímu
systému udržet rovnováhu a cirkulaci plynů v těle. Tím navozuje hluboký
spánek, zvyšuje chuť k jídlu a obecně přináší pocit radosti ze života.
Při ajurvédské-terapeutické masáži je typ předepsané masáže a používaný
olej závislý na konkrétním stavu pacienta, jeho tělesném typu, ročním
období.
V ajurvédě se masáž označuje jako „džaráhar“, prostředek proti stárnutí, protože poskytuje výživu sedmi složkám lidského těla :
– rasa ( tekutiny, hormony, lymfa )
– rakta ( krev )
– mámsa (svaly, kůže )
– médha ( tuk )
– asthi ( kosti a zuby )
– maddža ( kostní dřeň )
– šukra ( semeno, ódžas – konečný produkt správného trávení a vstřebávání potravy)
Třením, promačkáním a stlačováním svalů a některých
tlakových bodů se podporuje oběh krve, lymfy a hormonů. Tím je zpětně
posilován nervový systém a zpomalováno stárnutí. Použitím oleje na
páteř, chodidla, ruce a hlavu se zvyšuje potence a vitalita.
Masáž pracuje přímo a současně se třemi systémy lidského těla:
krevním/vaskulárním, nervovým a lymfatickým. Ikdyž se zdá, že pracuje
pouze s pokožkou a svaly, ve skutečnosti se masáž přenáší do nervů,
žil, tepen a lymfy v těle.
Ajurvéda nahlíží lidský organismus jako soubor
nesčetných kanálů, jež zásobují různé tělesné tkáně. Tyto kanály jsou
spojeny s marmamy ( spojovací body mezi vědomím a hmotou ) a vnitřními
orgány. Masáž stimuluje jejich činnost a povzbuzuje proudění výživných
látek jednotlivými kanály do orgánů, které k nim přísluší. Podle
ajurvédy vedou tyto kanály váju ( vzduch ), pittu ( žluč ), kaphu
(sliz ) a jako takové udržují lidský organismus. Jakákoli překážka v
proudění může vyvolávat nemoc. Pravidelnou masáží lze zachovat oběh
životodárných tekutin.
Ajurvédští lékaři, doporučují použití masážního
oleje k dosažení co největšího přínosu masáže. Olej obsahuje výživu pro
pleť, proteiny, sacharidy a jiné nezbytné složky, jež se vstřebávají
otvory ve vlasových folikulech. Zároveň brání vysychání pokožky, zvyšuje
její pružnost a působí preventivně proti následkům stárnutí. Šíří
rovnoměrně teplo do celého těla a čistí jej.
Ajurvéda přikládá velký význam oblasti pupku, neboť
sítí sedmdesáti dvou tisíc jemných nervů je spojená s celým tělem.
Nanesení oleje do oblasti pupku před spaním se odstraňuje suchost celého
těla. Použití oleje v místě spojení páteře s lebkou, zklidňuje celý
nervový systém, posiluje pamět a zlepšuje zrak. Tělo potřebuje olej
stejně jako stroj potřebuje promazat.
Dóši a oleje – ( dóša – základní metabolický princip spojující mysl a tělo = charakteristika tělesného typu )
Váta – sezamový
Pitta – kokosový
Kapha – olivový
Kromě základních olejů uvedených u jednotlivých dóš
se používají pro každou z dóš i aromaterapeutické oleje, které se mohou
přimíchat k základnímu a vytvoří se tak individuální směs pro každého
klienta.
Masáže patří k jedněm z nejstarších terapeutických
technik na světě a dopátrat se jejich skutečného původu je téměř
nemožné. Každá kultura používala masáže v té či oné podobě a v každém
jazyce starém i novém je pro masáž nějaký výraz. Na východě se techniky
masáží vyvíjely nepřerušovaně již od pradávných dob, v západních
kulturách byly tyto tradice nesourodé a přerušované.
V prastarých čínských lékařských textech,
pocházejících z dob před cca 5 000 lety je fyzické dotýkání se lidského
těla obhajováno tím, že „ ochraňuje před nachlazením, udržuje pružnost a
výkonnost vnitřních orgánů a chrání před lehčími onemocněními“.
V indických ajurvédských spisech, z doby před 4 000
lety je doporučováno dotýkání se těla k léčbě a prevenci nemocí. Od
oněch dob jsou masáže nedílnou součástí indické kultury. Masáž se v
ajurvédě vysoce cení! Je doporučována jako každodenní praxe. V indii je
běžné, že nevěstě a ženichovi je před dnem jejich svatby poskytnuta
masáž. Většina indických matek se učí jak poskytnout masáž novorozencům a
svým dětem.
Na staroegyptských malbách starých více než 4 000
let je znázorněn faraón ptahhotep, kterému otrok masíruje nohy. Královna
kleopatra si ráda nechávala dělat masáž nohou u hodovní tabule. Radostí
masáží však nebyly vyhrazeny pouze bohatým. Ze starých spisů je zřejmé,
že egyptští dělníci i na té nejnižší úrovni, dostávali část mzdy v
podobě dávky oleje dostatečné pro každodenní použití natíráním na tělo.
Pro staré řeky, tělesná dokonalost měla nejvyšší
význam,proto masáže jejich těl hrály velikou roli.ve starém řecku byly
masáže velmi doporučovány k odstraňování únavy, léčby nemocí a zranění,
způsobených při válkách a sportovních hrách. Proslulý zakladatel
moderního lékařství hippokrates uvedl v 5. Stol.před naším letopočtem,
že dobrý lékař musí být obeznámen s uměním dotýkání se rukama pacientova
těla a doporučoval vonnou lázeň, po níž následuje každodenní masáž s
použitím olejů, jako cestu k dobré tělesné kondici a celkovému zdraví.
I římané měli ve velké oblibě masáže. Byli součástí
jejich lázeňských rituálů. V lázních se natíraly ztuhlé svaly zahřátým
rostlinným olejem. Poté následovala kompletní masáž těla, která měla
sloužit k probuzení nervů, zlepšení krevního oběhu a rozhýbání kloubů.
Celý zákrok byl završen nanesením jemného oleje po celém těle, kterým
byla vyživována pokožka tak, aby zůstávala jemná a hladká. Lékaři také
zdůrazňovali terapeutické účinky masáží. Jedním z nejznámějších lékařů
byl galénos ( 130-201 n.l.), který napsal celou řadu knih o masážích,
tělesných cvičeních a tělesném zdraví. Roztřídil také jednotlivé masážní
techniky a používal masáže při léčbě mnoha nemocí.
Po pádu římské říše v 5. Stol.n.l.se stal
střediskem vzdělanosti a kultury arabský svět. Díla hippokratova,
galénova a dalších lékařů byla přeložena do arabštiny, takže byly
uchovány lékařské znalosti z pradávných dob. Jedním z arabských lékařů
byl aviccenna ( 980-1037 ), který podrobně popsal způsoby použití
nejrůznějších léčivých bylin, techniky ošetření páteře a další systémy
masáží.
Mezitím začaly být v evropě v očích katolické
církve tělesné dotyky spojovány s „tělesnými požitky“ a jakékoli masáže
byly považovány za vysoce hříšné praktiky. Tyto léčitelské vědomosti
byly odsouzeny do oblasti folklóru a byly předávány po ženské linii
vědmami, porodními bábami spolu se znalostmi léčivých bylin a dalších
léčebných prostředků. Na tohle všechno bylo pohlíženo s velkým
podezřením, které mohlo vést k nařknutí těchto žen z čarodějnictví, což
vedlo k pronásledování a krutému potrestání.
Doba renesance znamenala oživení zájmu o klasické
lékařství a masáže se ve společnosti hlavního proudu postupně stávaly
uznávanou praxí. Lékař francouzského dvora ambroise paré zahrnul masáže
do své profese.
Také objevitelské plavby a cesty vedly ke
znovuobjevení toho, jak vysoce si jiné kultury cenily umění masáže.
Katipán cook popsal, jak se masážemi zbavil ischiatických potíží za
svého pobytu na tahiti.
Z počátku 19.stol.se zachovaly záznamy o tom, jak severoameričtí indiáni čerokiové a navahové ošetřovali masážemi své bojovníky.
Novou vlnu zájmu o terapeutickou masáž v evropě
vyvolal koncem 19.stol. Švédský gymnasta per henrik ling ( 1776-1839 ).
Vyléčil sám sebe z revmatizmu a rozvinul systém tělesných cvičení, jehož
součástí byly gymnastické prvky a masáže. Využil znalosti fyziologie a
čínských, egyptských, řeckých a římských masážních technik a cvičení. Za
jeho práci se mu dostalo podpory ze strany královské rodiny a založením
společnosti odborných masérů v r.1894 se tyto lingovy metody staly
základem moderní fyzioterapie. V r. 1813 byla ve stockholmu otevřena
první vysoká škola jejíž osnovy zahrnovaly masáž.
Na východě se léčebné použití masáží uplatňovalo
více než na západě. Možná si můžeme tento rozdíl vysvětlit vědeckou
revolucí k níž došlo na západě asi před 250 lety. V důsledku nástupu
nové vědy byly předchozí koncepce založené na vzájemném vztahu těla,
mysli a ducha odmítnuty jako nevědecké a v průběhu doby se na lidské
tělo začalo pohlížet jako na velmi složitý stroj, který může být
obsluhován a udržován pouze vysoce školenými a specializovanými lidmi –
lékaři.
Chudí venkované na východě a nejen oni, dále
spojovali instinktivní tření bolavého místa s léčbou venkovských
ranhojičů a léčitelů jejichž znalosti a dovednosti čerpali z tradiční
vysoce propracované orientální lékařské teorie a zahrnovaly i
manipulační a napravovací techniky.
Dnes se léčebný přínos masáže znovu všeobecně uznává a masáž vzkvétá a rozvíjí se po celém světě.
Pojďme se zde malinko v rychlosti projít národy, u kterých aromaterapie zaujímala přirozené denní používání v jejich životě.
První písemná zmínka o aromaterapii je ze 4.tis.
Př.n.l. V kronice ze starobylého egytpa. Jiní autoři se domnívají, že
kolébkou aromaterapie byla čína, indie a persie. Také babylóňané
využívali rostliny v léčitelství. U nich šlo hlavně o lékořici, durman a
blín. Asyřané, kteří pokořili babylón, naštěstí zachovali všechny
poznatky z fytoterapie a na ně pak navázali egypťané.
Ti byli důležitou civilizací ve vývoji
aromaterapie. Používali ji při různých příležitostech a byla součástí
jejich každodenního života. Při náboženských obřadech vykuřovali
preparátem nazývajícím se kifi. Skládal se z 16 aromatických ingrediencí
mezi něž patřili – šafrán, jalovec, myrha, skořice, nard, kadidlo,
jasmín a růže. V době důležitých svátků doutnaly na náměstích aromatické
látky, aby navodily u procházejících se měšťanů správnou sváteční
atmosféru. Egypt se pyšnil svými botanickými zahradami s množstvím
voňavých rostlin,využívajících se v lékařství : levandule, heřmánek,
majoránka, tymián, skořice, koriandr, hřebíček, jasmín, lilie, modrá
chrpa, květy pomerančovníku atd.
Oblíbený prostředek proti rýmě byla směs antimunu, aloe, myrhy a medu. Při únavě a nervozitě pomáhala vůně růže.
Česnek dávali otrokům, aby byli co nejméně nemocní a
mohli tak pracovat na vybudování hrobky pro faraona. K balzamování
používali cedr, myrhu, skořici, hřebíček, muškátový ořech a jiné
rostliny.
Egypťané velmi ovlivnili řeky. Ti aromatizovali své
oblečení, jídlo i víno myrhou, růží a fialkou. Používali při
náboženských obřadech kadidlo a každá žena v athénách věděla, že její
ruce musí vonět mátou a pleť palmovým olejem. Řečtí atleti si před
závodem natírali těla vonnými oleji. Aristokraté si po hostině omývali
ruce ve vodě ovoněné nejčastěji levandulí. Významný řecký lékař
hippokrates ( jeden ze zakladatelů moderní vědecké medicíny) popsal 236
léčivých rostlin. Věřil, že vdechování léčivých vůní působí na udržení a
upevnění zdraví a dlouhověkost. Byl první, kdo doporučil nemocným s
tuberkulózou pobývat v borovém lese.
Římanům se velmi zalíbili vonné koupele, masti a
pomády. Nejcenější byla vůně růže. Dokonce se provoňovaly i ulice,
kterými projížděl císař nero. Místnosti se kropili mátovou vodou a stoly
se potíraly lístky máty, aby u hostů vyvolaly radostnou náladu. Vůně
máty aktivuje činnost mozku, proto doporučovali studentům, aby nosili
mátový věnec na hlavě v době zkoušek. V dobách epidemie vhazovali do
ohně levanduli a natírali se levandulovým olejem.
Indové, číňané a japonci měli své metody využívání
aromaterapie rostlin. Vůně využívali k navození spánku. Vonné látky zde
nanášeli do postele, protože si mysleli, že působí jako zvláštní druh
vypínače nervového vypětí a unavenému člověku navrací sílu. Byli velkými
vývozci bylin.
V indii se z hluboké minulosti do dnešní doby
udržel zvyk zapalovat před odpočinkem, při meditaci či při rozrušení
vonnou tyčinku ze slisovaných bylin. Z vůní se používalo pačuli, kadidlo
či levandule – pro zklidnění, vavřín a hřebíček – pro povzbuzení.
V číně ve 2.tis.př.n.l vznikla první kniha se
zmínkou o léčivých rostlinách a dochovala se dodnes. Je v ní popsáno na
900 rostlin. Staří číňané používali léčivé rostliny spolu v kombinaci s
apukunkturou a masážemi. Jejich alchymisté experimentovali s vůněmi
rostlin, které jak se domnívali, obsahují magické síly duše rostlin. Na
prodloužení života používali daoští čarodějové pryskyřici, semena
borovice a cypřiše. V domech bohatých číňanů existovala artemize –
místnost pro přivítání rodičky a dítěte, kde se pálil pelyněk, aby
bohové byli k matce a dítěti milostiví a popřáli jim klidu. Děti nosily
na krku pytlíčky s kafrem, které je měli ochránit před nemocemi a
podpořit činnost mozku.
Tibetská medicína “čžud – ši” doporučovalala
unaveným poutníkům odpočívat ve stínu stromů s příjemnou vůní. Ve
stěnách tibetských chrámů byli zazděny svazečky bylin, pro atmosféru
přitažlivosti.
Tři mudrcové přinesli jako dar ježíši kristu kadidlo a myrhu, které zklidňují a probouzí vnitřní sílu.
Arabové přinesli do aromaterapie významný přínos.
Jako první začali používat mošus (pižmo), jehož vlastnost fixovat
éterické oleje egypťané neznali. Mošus má schopnost vázat těkavé látky,
které se velmi pomali uvolňují do okolního prostředí. Tím je zabezpečena
dlouhodobá trvanlivost vůně. Díky arabům se do podvědomí dostalo
santalové dřevo, muškátový oříšek, hřebíček, kafr a kassie.
V 9 – 13. Století přinesli křesťané z východu vonné
látky a poznatky o jejich přípravě. Evropané začali používat levanduli,
rozmarýnu, tymián aj.
Ve 13. Století se se svými poznatky o léčivých
účincích rostlin proslavila abatyše hildegarda z bingenu. Její čtyři
traktáty se dosud používají jako zdroj informací.
Paracelsus (1491- 1541) byl významný alchymista a lékař, který podporoval výrobu a využití éterických olejů.
V období renesance ( 15.stol.) Kryštof kolumbus a
vasco de gama podnikali objevné cesty do ameriky a indie odkud přiváželi
nové rostliny. Tak se dostaly do evropy listy koky a balzamény, které
používali inkové a severoameričtí indiáni. Na počátku renesance byla
významným centrem farmakologie a parfumerie itálie.
V 16. Století německý fyziolog ze strassburgu braun
zweig publikoval “ knihu faktického umění destilace” , ve které popsal
25 různých éterických olejů.
Od konce 15.století do začátku 18.století bylo objeveno 120 éterických olejů. Našli využití v lékařství i kosmetice.
V británii dosáhlo léčitelství pomocí bylin vrcholu
ve 14 – 17.století. Hlavně díky publikací léčitelů thomase kalpepra a
charlese gerarda.
V polovině 19.století se vědělo, že vůně výborně
působí na náladu a práceschopnost lidí. Významný výrobce voňavek atanas
brokar založil r.1859 v moskvě svou továrnu a potvrdil, že produktivita
práce obyčejného dělníka se zvýší pokud se vzduch v dílnách provoní vůní
fialky šedivé a glycínie.
Také se říkalo, že tymián zašitý do polštáře
přináší zdraví a klidný život a je důležitý pro klidný spánek a příjemné
sny. Vlaštovičník velký se používal na vykuřování proti epilepsii,
bodlák obecný při dětském úleku, durman obecný při záduše a chrpa polní
při těžkém porodu.kromě čerstvých aromatických rostlin se používali i
nasušené rostliny a jejich extrakty.
V 19.století používalo aromaterapii mnoho lékařů.
Magie a tajemství éterických olejů byly odhalovány na základě vědeckých
pozorování.
V r.1886 doktor john stith pemberton ( vynálezce
coca-coly) oznámil, že ve své tajné aromatické formuli použil 7 x 6
éterických olejů : skořici, koriandr, citron, hořký pomeranč, muškátový
oříšek a pomeranč.
S příchodem organické a anorganické chemie a
vznikem velkého množství syntetických léčebných prostředků, začal
postupný úpadek přírodní medicíny. V roce 1887 se poprvé objevil umělý
mošus.
Od tohoto období lidstvo konzumuje v potravě
chemická barviva, konzervanty, syntetické hormony a jiné chemické látky.
Byliny, éterické oleje, vodoléčba a dlaší přírodní léčivé metody byly
staromódní a “babské”.
Přesto však výzkumy ve vědecké aromatologii pokračovaly.
R. 1920 si francouzský chemik rené mauric
gattefossé v laboratoři rodinné továrny na výrobu parfémů popálil ruku.
Náhodou si ruku ponořil do sudu s levandulí, o kterém se domníval, že je
to voda. Ruka přestala bolet a popálenina se zhojila rychle, bez
komplikací a jizev. Sám byl překvapena začal se zabývat léčivými účinky
éterických olejů. Roku 1937 zavedl termín aromaterapie. Na základě svých
poznatků vydal knihu aromaterapie.
Dalším pokračovatelem v aromaterapii byl
gattefossův blízký přítel lékař jean valnet.v době druhé světové války
používal éterické oleje k léčbě raněných a vojáků. Také k desinfekci
chirurgických nástrojů. Roku 1964 vydal knihu aromaterapie v praxi.
Popsal zde jak používat éterické oleje v boji proti tuberkolóze,
diabetu, rakovině a mnohým jiným nemocem.
Dalšími co potvrdili antivirové, antibakteriální,
protiplísňové a antiseptické vlastnosti éterických olejů, okysličovací
funkce a schopnost dopravit výživné látky do buněk byli p. Belush a c.
Lapras.
Paolo rovesti – zakladatel výzkumného ústavu
rostliných derivátů v miláně – prokázal, že deprese a neklid lze vyléčit
pomocí inhalování olejů určitých rostlin. Tyto vůně pomáhají uvolnění
potlačovaných emocí a vzpomínek, které nemoc vyvolaly.
Ve 20 – 30 letech 20. Století italští vědci i ruští
biologové při svých experimentech s éterickými oleji dokázali efektivní
vliv na nervový systém, sedativní a bakteriostatické vlastnosti a
účinnou schopnost léčit deprese a hysterii. Úspěšně se léčily neurózy z
přepracování koupelemi s borovým a valeriánovým extraktem. Povzbuzovaly
náladu i chuť k jídlu.
Od r.1940 – 1968 se o popularizaci aromaterapie
zasloužila rakouská biochemička M. Mauri. Pořádala přednáškové turné po
celé evropě a otevřela centra aromaterapie v paříži, švýcarsku a v
anglii. Vydala dvě knihy o aromaterapii. Popsala psychologické účinky
vonných rostlin, plně si uvědomovala schopnost aromatických olejů
obnovovat fyzickou, duševní i emociální stránku člověka. Byla první kdo
začal používat éterické oleje k masážím, autorkou metody výběru a
míchání speciálních olejů dle diagnózy každého jednotlivce a také
zakladatelkou holistického přístupuk terapii.
V 80.letech 20.století největší japonská firma na
výrobu parfémů “sisejdo” realizovala projekt “inteligentní budova”. Na
chodbách této budovy se stále vznáší jemná vůně levandule a santalového
dřeva, které odstraňují únavu a stres a navíc snižují pravděpodobnost
výskytu chyb při práci s počítačem.
Je vědecky dokázáno, že vůně tonizujících esencí –
citrónu, máty peprné, hřebíčkového oleje, růže a jasmínu vyvolávají
dobrou náladu, pomáhají překonat polední ospalost a aktivně se zapojit
do pracovního procesu.
Zde vidíme, že lidé již od nepaměti používali
rostlinné vůně a jejich esence jako prostředky k léčení všech neduhů
jaké nás během života potkávají. Proto ctěme matku přírodu, jelikož nám
dává vše, co potřebujeme ke svému uzdravení. Rostlinné buňky mají totiž
mnoho společného s buňkami lidskými.
Aromaterapie je cílevědomé používání vůní rostlin k účelům uzdravení těla, duše a mysli člověka.
Různé chutě mají odlišné účinky. Chuť stimuluje nervy, probouzí mysl a
smysly, které nás oživují.
Chuť náleží k živlu vody stejně jako rostliny.
Rozlišujeme 6 hlavních chutí :
sladkou, kyselou, slanou, ostrou, hořkou a svíravou.
Tyto chutě se odvozují od pěti živlů, každá chuť je složena ze dvou živlů.
Sladká chuť je tvořena zemí a vodou. ( chuť cukrů a škrobů)
– fenykl, lékořice, proskurník lékařský (kořen), kostival lékařský (kořen)
Kyselá zemí a ohněm. ( kvašené či kyselé potraviny)
– bobule hlohu, maliník, šípek
Slaná vodou a ohněm. ( sůl, zásadité potraviny)
– slaná chuť není chutí rostlin, ale chutí minerálů, které ve formě soli přidáváme do bylinných přípravků.
Ostrá ohněm a vzduchem. ( kořeněné, palčivé, aromatické)
– bazalka, kardamon, bobkový list, zázvor, rozmarýna…
Hořká vzduchem a éterem. ( hořké byliny)
– hořec, smetanka lékařská, echinacea, řebříček obecný..
Svíravá zemí a vzduchem. ( byliny jež obsahují tanin=kyselina tříslová – sráží bílkoviny, např. Dubová kůra).
– divizna, jitrocel..
Byliny mají podle své chuti tělo prohřívat nebo ochlazovat.
Ostrá, kyselá a slaná chuť má prohřívající účinky.
Hořká chuť je nejchladivější, následuje svíravá a pak sladká.
