Historie aromaterapie

Pojďme se zde malinko v rychlosti projít národy, u kterých aromaterapie zaujímala přirozené denní používání v jejich životě. První písemná zmínka o aromaterapii je ze 4.tis. Př.n.l. V kronice ze starobylého egytpa. Jiní autoři se domnívají, že kolébkou aromaterapie byla čína, indie a persie. Také babylóňané využívali rostliny v léčitelství. U nich šlo hlavně o lékořici, durman a blín. Asyřané, kteří pokořili babylón, naštěstí zachovali všechny poznatky z fytoterapie a na ně pak navázali egypťané. Ti byli důležitou civilizací ve vývoji aromaterapie. Používali ji při různých příležitostech a byla součástí jejich každodenního života. Při náboženských obřadech vykuřovali preparátem nazývajícím se kifi. Skládal se z 16 aromatických ingrediencí mezi něž patřili – šafrán, jalovec, myrha, skořice, nard, kadidlo, jasmín a růže. V době důležitých svátků doutnaly na náměstích aromatické látky, aby navodily u procházejících se měšťanů správnou sváteční atmosféru. Egypt se pyšnil svými botanickými zahradami s množstvím voňavých rostlin,využívajících se v lékařství : levandule, heřmánek, majoránka, tymián, skořice, koriandr, hřebíček, jasmín, lilie, modrá chrpa, květy pomerančovníku atd. Oblíbený prostředek proti rýmě byla směs antimunu, aloe, myrhy a medu. Při únavě a nervozitě pomáhala vůně růže. Česnek dávali otrokům, aby byli co nejméně nemocní a mohli tak pracovat na vybudování hrobky pro faraona. K balzamování používali cedr, myrhu, skořici, hřebíček, muškátový ořech a jiné rostliny. Egypťané velmi ovlivnili řeky. Ti aromatizovali své oblečení, jídlo i víno myrhou, růží a fialkou. Používali při náboženských obřadech kadidlo a každá žena v athénách věděla, že její ruce musí vonět mátou a pleť palmovým olejem. Řečtí atleti si před závodem natírali těla vonnými oleji. Aristokraté si po hostině omývali ruce ve vodě ovoněné nejčastěji levandulí. Významný řecký lékař hippokrates ( jeden ze zakladatelů moderní vědecké medicíny) popsal 236 léčivých rostlin. Věřil, že vdechování léčivých vůní působí na udržení a upevnění zdraví a dlouhověkost. Byl první, kdo doporučil nemocným s tuberkulózou pobývat v borovém lese. Římanům se velmi zalíbili vonné koupele, masti a pomády. Nejcenější byla vůně růže. Dokonce se provoňovaly i ulice, kterými projížděl císař nero. Místnosti se kropili mátovou vodou a stoly se potíraly lístky máty, aby u hostů vyvolaly radostnou náladu. Vůně máty aktivuje činnost mozku, proto doporučovali studentům, aby nosili mátový věnec na hlavě v době zkoušek. V dobách epidemie vhazovali do ohně levanduli a natírali se levandulovým olejem. Indové, číňané a japonci měli své metody využívání aromaterapie rostlin. Vůně využívali k navození spánku. Vonné látky zde nanášeli do postele, protože si mysleli, že působí jako zvláštní druh vypínače nervového vypětí a unavenému člověku navrací sílu. Byli velkými vývozci bylin. V indii se z hluboké minulosti do dnešní doby udržel zvyk zapalovat před odpočinkem, při meditaci či při rozrušení vonnou tyčinku ze slisovaných bylin. Z vůní se používalo pačuli, kadidlo či levandule – pro zklidnění, vavřín a hřebíček – pro povzbuzení. V číně ve 2.tis.př.n.l vznikla první kniha se zmínkou o léčivých rostlinách a dochovala se dodnes. Je v ní popsáno na 900 rostlin. Staří číňané používali léčivé rostliny spolu v kombinaci s apukunkturou a masážemi. Jejich alchymisté experimentovali s vůněmi rostlin, které jak se domnívali, obsahují magické síly duše rostlin. Na prodloužení života používali daoští čarodějové pryskyřici, semena borovice a cypřiše. V domech bohatých číňanů existovala artemize – místnost pro přivítání rodičky a dítěte, kde se pálil pelyněk, aby bohové byli k matce a dítěti milostiví a popřáli jim klidu. Děti nosily na krku pytlíčky s kafrem, které je měli ochránit před nemocemi a podpořit činnost mozku. Tibetská medicína “čžud – ši” doporučovalala unaveným poutníkům odpočívat ve stínu stromů s příjemnou vůní. Ve stěnách tibetských chrámů byli zazděny svazečky bylin, pro atmosféru přitažlivosti. Tři mudrcové přinesli jako dar ježíši kristu kadidlo a myrhu, které zklidňují a probouzí vnitřní sílu. Arabové přinesli do aromaterapie významný přínos. Jako první začali používat mošus (pižmo), jehož vlastnost fixovat éterické oleje egypťané neznali. Mošus má schopnost vázat těkavé látky, které se velmi pomali uvolňují do okolního prostředí. Tím je zabezpečena dlouhodobá trvanlivost vůně. Díky arabům se do podvědomí dostalo santalové dřevo, muškátový oříšek, hřebíček, kafr a kassie. V 9 – 13. Století přinesli křesťané z východu vonné látky a poznatky o jejich přípravě. Evropané začali používat levanduli, rozmarýnu, tymián aj. Ve 13. Století se se svými poznatky o léčivých účincích rostlin proslavila abatyše hildegarda z bingenu. Její čtyři traktáty se dosud používají jako zdroj informací. Paracelsus (1491- 1541) byl významný alchymista a lékař, který podporoval výrobu a využití éterických olejů. V období renesance ( 15.stol.) Kryštof kolumbus a vasco de gama podnikali objevné cesty do ameriky a indie odkud přiváželi nové rostliny. Tak se dostaly do evropy listy koky a balzamény, které používali inkové a severoameričtí indiáni. Na počátku renesance byla významným centrem farmakologie a parfumerie itálie. V 16. Století německý fyziolog ze strassburgu braun zweig publikoval “ knihu faktického umění destilace” , ve které popsal 25 různých éterických olejů. Od konce 15.století do začátku 18.století bylo objeveno 120 éterických olejů. Našli využití v lékařství i kosmetice. V británii dosáhlo léčitelství pomocí bylin vrcholu ve 14 – 17.století. Hlavně díky publikací léčitelů thomase kalpepra a charlese gerarda. V polovině 19.století se vědělo, že vůně výborně působí na náladu a práceschopnost lidí. Významný výrobce voňavek atanas brokar založil r.1859 v moskvě svou továrnu a potvrdil, že produktivita práce obyčejného dělníka se zvýší pokud se vzduch v dílnách provoní vůní fialky šedivé a glycínie. Také se říkalo, že tymián zašitý do polštáře přináší zdraví a klidný život a je důležitý pro klidný spánek a příjemné sny. Vlaštovičník velký se používal na vykuřování proti epilepsii, bodlák obecný při dětském úleku, durman obecný při záduše a chrpa polní při těžkém porodu.kromě čerstvých aromatických rostlin se používali i nasušené rostliny a jejich extrakty. V 19.století používalo aromaterapii mnoho lékařů. Magie a tajemství éterických olejů byly odhalovány na základě vědeckých pozorování. V r.1886 doktor john stith pemberton ( vynálezce coca-coly) oznámil, že ve své tajné aromatické formuli použil 7 x 6 éterických olejů : skořici, koriandr, citron, hořký pomeranč, muškátový oříšek a pomeranč. S příchodem organické a anorganické chemie a vznikem velkého množství syntetických léčebných prostředků, začal postupný úpadek přírodní medicíny. V roce 1887 se poprvé objevil umělý mošus. Od tohoto období lidstvo konzumuje v potravě chemická barviva, konzervanty, syntetické hormony a jiné chemické látky. Byliny, éterické oleje, vodoléčba a dlaší přírodní léčivé metody byly staromódní a “babské”. Přesto však výzkumy ve vědecké aromatologii pokračovaly. R. 1920 si francouzský chemik rené mauric gattefossé v laboratoři rodinné továrny na výrobu parfémů popálil ruku. Náhodou si ruku ponořil do sudu s levandulí, o kterém se domníval, že je to voda. Ruka přestala bolet a popálenina se zhojila rychle, bez komplikací a jizev. Sám byl překvapena začal se zabývat léčivými účinky éterických olejů. Roku 1937 zavedl termín aromaterapie. Na základě svých poznatků vydal knihu aromaterapie. Dalším pokračovatelem v aromaterapii byl gattefossův blízký přítel lékař jean valnet.v době druhé světové války používal éterické oleje k léčbě raněných a vojáků. Také k desinfekci chirurgických nástrojů. Roku 1964 vydal knihu aromaterapie v praxi. Popsal zde jak používat éterické oleje v boji proti tuberkolóze, diabetu, rakovině a mnohým jiným nemocem. Dalšími co potvrdili antivirové, antibakteriální, protiplísňové a antiseptické vlastnosti éterických olejů, okysličovací funkce a schopnost dopravit výživné látky do buněk byli p. Belush a c. Lapras. Paolo rovesti – zakladatel výzkumného ústavu rostliných derivátů v miláně – prokázal, že deprese a neklid lze vyléčit pomocí inhalování olejů určitých rostlin. Tyto vůně pomáhají uvolnění potlačovaných emocí a vzpomínek, které nemoc vyvolaly. Ve 20 – 30 letech 20. Století italští vědci i ruští biologové při svých experimentech s éterickými oleji dokázali efektivní vliv na nervový systém, sedativní a bakteriostatické vlastnosti a účinnou schopnost léčit deprese a hysterii. Úspěšně se léčily neurózy z přepracování koupelemi s borovým a valeriánovým extraktem. Povzbuzovaly náladu i chuť k jídlu. Od r.1940 – 1968 se o popularizaci aromaterapie zasloužila rakouská biochemička M. Mauri. Pořádala přednáškové turné po celé evropě a otevřela centra aromaterapie v paříži, švýcarsku a v anglii. Vydala dvě knihy o aromaterapii. Popsala psychologické účinky vonných rostlin, plně si uvědomovala schopnost aromatických olejů obnovovat fyzickou, duševní i emociální stránku člověka. Byla první kdo začal používat éterické oleje k masážím, autorkou metody výběru a míchání speciálních olejů dle diagnózy každého jednotlivce a také zakladatelkou holistického přístupuk terapii. V 80.letech 20.století největší japonská firma na výrobu parfémů “sisejdo” realizovala projekt “inteligentní budova”. Na chodbách této budovy se stále vznáší jemná vůně levandule a santalového dřeva, které odstraňují únavu a stres a navíc snižují pravděpodobnost výskytu chyb při práci s počítačem. Je vědecky dokázáno, že vůně tonizujících esencí – citrónu, máty peprné, hřebíčkového oleje, růže a jasmínu vyvolávají dobrou náladu, pomáhají překonat polední ospalost a aktivně se zapojit do pracovního procesu. Zde vidíme, že lidé již od nepaměti používali rostlinné vůně a jejich esence jako prostředky k léčení všech neduhů jaké nás během života potkávají. Proto ctěme matku přírodu, jelikož nám dává vše, co potřebujeme ke svému uzdravení. Rostlinné buňky mají totiž mnoho společného s buňkami lidskými. Aromaterapie je cílevědomé používání vůní rostlin k účelům uzdravení těla, duše a mysli člověka.