Vidím. Jsem vidina?
Ne, je to hlubina, báječný svět.
Svět mého nevědomí. Skutečný svět?
Intuice, co chceš více? Pochopení pro tisíce?
Není třeba, není proč, pochop sebe a hned skoč.
Nečekej na rozbřesk ranní, nečekej na holedbání.
Cítíš-li tu sílu vnitřní, naplň se jí po okraj,
a pak jako ranní mlha, nech ji volně vznášeti,
jakmile ta poodstoupí, zříš ten zázrak mezi světy.
Otevři se intuici, své hluboké moudrosti.
Dovol si být klidně jiný, jít svou cestou vinoucí.
Vinoucí se k mnoha světům, k lásce, dobrotě a cti,
až uvidíš bílou tečku, tak se můžeš povznésti.
Povzneseš se.
Kdo ví kam?
Cože?
Já snad utíkám?
Před čím?
Před sebou samým?
Před vnitřním světem, co bere mě v dáli?
Co ukáže mi vše, co vidět je nutné.
Je ticho, je světlo, je prázdno i slast,
Je barva, je předmět, je sluneční jas.
Je láska, je dobro, je zlo, co se tváří,
jak kozel, jenž nedostal, o co se sváří.
Já vidím a vnímám, co jinému nelze.
Vždyť každý z nás cítí, jak třetí oko vře.
Jak otvírá se, mluví k nám a snaží se nás vést,
já s radostí se otvírám a nechám se jím nést.
Miluji, a jsem všemocné lásce otevřena.
Ach miluji se a miluji tě a miluji všechna léna.
Tam hluboko jsem otevřená a bdím nad všemi světy,
v nekonečnosti času a drobnolistými květy.
(použit obraz p. ŠVECOVÉ)